Home Vyprávění Jak jsme byli sami doma
Jak jsme byli sami doma
Vyprávění

Máma vyběhla na balkón vyvěsit vlajku pro Tibet. Za minutku hotovo a byla by chtěla zpátky domů, ale nežďuchla do dveří, neboť já stál za nimi a culil se na ni. Taky se na mě usmála :o). A pak teda žďuchla, opatrně, aby mě nepovalila, a... nic. Dveře nebyly jen přibouchnuté, klika byla dole v poloze zavřeno. Jéžiš! "Jáchyme... Jášo, otevři ty dveře, Jašíku, tu kliku otoč zpátky nahoru, Jášo..." chrlila na mě němým, čím dál zoufalejším hlasem a mávala rukama. A já se culil :). Mámu jsem moc neslyšel, kdežto ona Týnin řev slyšela docela dobře.

Máma pochopila, že tak složitý úkol asi nezvládnu. Dokonce jsem sáhl na kliku, ale nedokázal s ní pohnout, je dost vysoko, dolů to jde, ale nahoru... Co teď...? Všechna okna na balkon byla zavřená. A tak máma koukala, až někdo půjde kolem domu, že  ho poprosí, aby zavolal tátovi, aby nás přijel vysvobodit. Jenže táta byl v Ledvicích, minimálně půldruhá hodina cesty. Náhradní klíče má strejda, jenže ten bude v práci v Letňanech, než dojede domů do Krče pro klíč a potom k nám, možná i dvě hodiny. Budeme muset zavolat zámečníka, bude to něco stát, ale co naplat, tak dlouho sami doma zůstat nemůžeme, to se buď Justýna uřve nebo mi nedejbože dojde trpělivost a budu ji "utěšovat" já :). Jenže nikde nikdo, jen pár ukrajinských dělníků pokuřovalo na balkónech protějšího domu a dobře se bavilo tím, jak maminka úpěnlivě a s rukama v poloze "prosim, prosim" slibuje, že mi pustí pohádku a že si budeme hrát s mašinkama :o).  No co, tak jedno okénko rozbiju a budu doma hned, pomyslela si mamka, a třískla loktem do jednoho z našich EUROoken. Au, a nic :). A tak popadla betonový stojan od slunečníku, a taky nic. Zvedla ho sotva nad kotníky. Kdyby blbost nadnášela, se z toho balkónu snesu, pomyslela si, ale ona bohužel...

Tu z vedlejšího domu vyšel pán a chystal se nasednout do vozu. "Pomóc!" Zastavil se. "Prosím, můžete mi pomoct?" A než přišel blíž, napadlo ji, že by ho možná někdo mohl pustit do domu a že dveře od bytu bych já otevřít dokázal (jestli se teda třeba nebudu bát) a pán by zase dokázal otevřít dveře balkonové. Pán teda řekl, že on sám by nikoho cizího do domu nepouštěl, ale šel to zkusit. Já jsem zatím baštil tyčinky a chodil se na mámu dívat :). Vypadala jako zvířátko v teráriu :)). A najednou jsem pochopil, že na mě těma rukama cosi gestikuluje a dokonce jsem se i dovtípil,  co to je !o). Zaběhl jsem do pokojíčku pro stupínek, přisunul ho ke dveřím na balkón, stoupl si na něj a kliku otočil!

Tak jsem prý šikovný. Šikovný lumpík :). Pána, který nás šel zachránit, skutečně do domu někdo pustil, no lidi jsou po těch vloupáních do aut nepoučitelní ;). Měl pro nás pochopení, protože prý má doma podobně starého lumpíka, jako jsem já. Večer jsme to vyprávěli tátovi a ten řekl, "No jo, náhodou mi zrovna v tu dobu nějaké neznámé číslo volalo, já to ale nebral, měl jsem jednání..." :). A přišel na to, že jsem to nemyslel zle, že jsem tam tu mámu zavřít nechtěl. Chtěl jsem za ní, jenže na rozdíl od ostatních dveří se tyhle klikou dolů neotvírají, nýbrž zavírají. Musíš na mě dávat ještě trochu větší pozor, mami ;o).

 

Jáchym

 
Copyright © 2018 pleskoti.cz - Designed & Developed by Templateworks