Home Vyprávění Jak jsme jeli na výlet
Jak jsme jeli na výlet
Vyprávění

O druhém květnovém víkendu jsme si vyjeli na výlet na Vysočinu. Abychom utratili dárkové šeky OREA Hotels. Vyjeli jsme až v pátek, poučeni z víkendu předchozího, kdy jsme ve čtvrtek odpoledne uvízli v dopravním kolapsu po cestě pro mou cyklistickou sedačku. Sluníčko svítilo, auto jsme vyvezli z garáže před dům a naházeli do něj věci, na střechu kola. Musíme totiž dávat pozor, když teď máme podzemní garáž, abychom s koly na střeše nedrandili podzemím.

Šeky jsme skoro všechny utratili, ale levná dovolená to nebyla :). Posedlo nás totiž takové nějaké destruktivní období. Začalo to už ve čtvrtek, kdy maminka vítězoslavně napochodovala na balkón a se slovy, že konečně přestalo foukat, zasunula do vlastnoručně přitáhnutého a smontovaného sedmadvacetikilového stojanu tyč slunečníku. Pak vběhla zpátky do bytu pro kameru, že mě natočí, jak se kolem něj motám jako gogo tanečnice, a já za ní. No a tu se zvedl vítr, milý slunečník břinkl o zábradlí a byl v tahu... Máma se vyděsila, vyběhla zase ven, rozhlédla se, slunečník nikde... zjistila směr větru, popadla mě a běžela dolů a lamentovala "šmánkote, snad to nikoho nezabilo...!" Nezabilo, ale bylo to těsné, pár metrů od pochroumaného slunečníku nakládal jakýsi pán něco do auta.

To ale ještě nic nebylo... v pátek jsme kompletně sbaleni vyjeli k Parku Hostivař, že se stavíme do drogerie pro Nutrilon, který nám došel. Máma vyskočila z auta a táta jel zaparkovat... tu se ozvala rána a vzápětí čísi hlas zvolal "to je ale vůůůl!". Inu, jsme zvyklí zajíždět tam na zastřešené parkoviště a velmi rychle jsme zapomněli, že vezem ta kola :). Žlutočerná hrazda je sejmula i s nosiči a příčníky přímo na chodník, naštěstí tam tudy zrovna nikdo nešel. Mnuli jsme si oči, jelikož jsme nemohli uvěřit tomu, že jsme opravdu až tak blbí, ale bohužel se nám to nezdálo.

Kupodivu byla kola i nosiče v pořádku, příčníky jen trochu ohnuté, ovšem Citrónek to odnesl mnoha vadami na kráse, byl poškrábaný ze všech stran. No co už, namontovali jsme to zpátky na střechu a jeli.

V sobotu jsem potom mamince rozbil sluneční brýle. Ale tím už to naštěstí skončilo.

Dojeli jsme do hotelu 9 skal, ubytovali se a šli se projít kolem Milovského rybníka, zašli na odpolední kávu, bylo tam nádherně. To byste netušili, kolik kvete na Vysočině pampelišek! :o) A taky tam teprve kvetly třešně, zatímco v Praze měli naši na prvního máje problém sehnat alespoň nějaký rozkvetlý kaštan či akát. V rámci utrácení šeků jsme si večer zašli na pořádnou večeři. Kdepak bych seděl a pěkně způsobně jedl, já musel drandit s jezdící židlí a běhat po čtyřech po celé restauraci, recepci a schodech k pokojům. To samé u snídaně, zatímco ostatní děti se vychovaně pohybovaly v okruhu 5 metrů od svých rodičů. Ach, kdyby tam tak měli nějaký dětský koutek, bych se tam babral v kuličkách a nechal rodiče v klidu jíst, posteskli si... :o)

V sobotu ráno vyjel táta na kole prozkoumat okolí a navrhnout optimální trasu pro naši společnou vyjížďku, zatímco já se batolil po loukách kolem rybníka, kde soutěžili rybáři. Zvláštní soutěžení, sedíte a čekáte, co se chytí, to bych asi nevydržel :). Po opět prozlobeném obědě jsme vyrazili lesem do Kadova, kde jsme včera zahlédli výbornou zahrádkovou hospůdku (soudě podle toho, že  byla obestavěna zaparkovanými koly). Táta mámě radši neřekl, že bude celé 4 kilometry v kuse šlapat do kopce, a během jízdy ji uklidňoval, že už tam budem, zatímco máma brebentila něco ve smyslu "tady přece takhle vysoké kopce nejsou...?" :o). "Už jenom kousek", řekl táta; dojeli jsme k rozcestníku a maminka oponovala, "vždyť tady píšou, že ještě kilometr!" a táta odvětil, "však jo, však už jenom kilometr..." :o)) Hospůdka v Kadově - jmenuje se Klokočí - byla opravdu krásná, pro cyklisty jak dělaná a dokonce i baby-friendly; vevnitř se nekouřilo, půjčovali tam dětské židličky a venku bylo pískoviště a dřevěné prolézačky. Děti si hrály a rodičové v klidu stolovali, idylka. Jen škoda, že ti moji už byli po obědě. Když jsme měli jet dál, s řevem mě rvali do sedačky, a táta k nějaké paní, co se tam na trávníku marně pokoušela přebalit mimino, alibisticky prohodil na mou adresu "ne, to není naše dítě..." :) V podvečer jsme se zašli zahřívat a ochlazovat do sauny (já tedy ne, já si tam zatím zdřímnul) a na ráno naplánovali bazén. Máma tam strčila ruku a usoudila, že je voda docela teplá, ale zbytky těla byly jiného názoru a trochu se klepaly. Zaplavali jsme si však výborně, táta si mě posadil na záda a uplaval se mnou celé tři bazény :o). A pak už šup šup sbalit věci a hurá do Klokočí v klidu se naobědvat. Před obědem jsme si dali pampeliškovou koupel a po něm vyrazili na pěší výlet k Devíti skalám, usnul jsem v autě, a aniž by mě táta probudil, přesadil mě do nosidla, probudil jsem se až nahoře. Ku podivu jsme se nezapomněli vrátit pro kola uschovaná stále ještě v hotelu, a vyrazili zpět do Prahy.

V týdnu zajel táta s autem do servisu, kde se mu krapet protočily panenky. Ještě že máme k leasingu povinné havarijní pojištění a zaplatíme "jen" spoluúčast. Bez auta budeme měsíc, a tak nebudeme moct odvézt slunečník do Lovosic a tam sletovat polámaná žebra. No a s brýlema obíháme optiky a nikde je nechtějí spravit... už se těším, až vyrazíme na další výlet :)

 

Jáchym

 
Copyright © 2018 pleskoti.cz - Designed & Developed by Templateworks