Home Vyprávění Jak jsem se narodil
Jak jsem se narodil
Vyprávění

Nejdřív jsem byl u maminky v bříšku; kde jsem se tam vzal, si nějak už nevzpomínám. Máma řekla tátovi, že tam jsem, a pak se oba těšili a maminka nad to ještě i blinkala, což nechápu, protože pokud vím, lidi blinkají, když mají v bříšku něco špatného, kdežto mamča tam měla mě... :o)

Rostl jsem tam jako z vody (a jak taky jinak, rostl jsem ve vodě :) a blížil se čas, kdy se budu muset vyklubat ven. Máma s tátou nechtěli, aby mě doktoři co možná rychle a bezbolestně vytáhli a okamžitě mě "zachraňovali" měřením, vážením a oblékáním. Chtěli, abych se vyklubal pěkně pomalinku a nerušeně se z toho zrodu vzpamatovával v mámině náruči. V porodnicích není tento způsob klubání a vzpamatovávání vůbec obvyklý; pracují v nich lékaři, kteří mají primárně za úkol léčit, co je nemocné. A protože rození dětí probíhá většinou zdravě, byť teda bolí, a oni by jinak neměli co na práci a byli tam vlastně jen "kdyby něco", snaží se alespoň tu bolest zmírnit a její trvání zkrátit. Jenže pak už to zase tak samo a zdravě běžet nemusí, což jim na druhou stranu umožňuje konat své povolání a léčit. V porodnicích pracují i porodní asistentky, ty ale asistují lékařům, ne maminkám. Máma však byla optimistka, věděla, že lékaři ji nesmějí "léčit" proti její vůli, a věřila, že v porodnici, kde to zná a kde je zaručeno alespoň soukromí, mě porodí víceméně přirozeně. Soukromí skýtá v Praze především ÚPMD v Podolí, kde ale mámu odmítli už v srpnu, a tak se (až teda na druhý pokus) zaregistrovala ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Krči, kde prý navíc nehrozilo, že by ji v případě stop stavu poslali při porodu pryč.

Jenže se ukázalo, že maminka není ani tak optimistická, jako příliš důvěřivá a naivní. Blížil se můj termín, ale já na něj nečekal a s třídenním předstihem se za úplňku začal klubat ven :). Chvíli po půlnoci, kdy máma s tátou zalehli, špitla maminka, že teče voda, a táta se v polospánku začal zvedat, že teda utáhne kohoutek, ale žádný nekapal, byla to voda plodová :). Bříško se pohotově začalo stahovat, a tak si mamka zalezla do sprchy a kroutila se tam, táta nevěděl co by, tak prý umyl nádobí, pak se pomalu oblékli, sebrali tašku a ve dvě hodiny vyrazili do Krče. Po cestě je zastavila policejní hlídka, ale jak uviděla to břicho, nechtěla ani řidičák a s posvátnou úctou je nechala jet dál. V porodnici zazvonili, a nic, tak se doplížili k porodnímu sálu, kde taky zazvonili, a vyšla paní a prý "co tady děláte?". Máma s úsměvem odvětila, že si jdou pro miminko. Ale v Krči se neusmíval nikdo. Paní je poslala zpátky do přízemí, že musí nejdřív do ambulance. Tam paní doktorka nakoukla dovnitř, napočítala 4 centimetry v brance, mrkla na sono, kde máme pupečník, poslala mamču zase zpátky na sál na monitor, a když zjistila, že neumíráme, prohlásila, že mají plné šestinedělí, že se narodím dřív, než se v jedenáct dopoledne uvolní, a že máme jet rodit na Vinohrady nebo do Motola. Maminku to zdrtilo, co vám mám povídat, bříško se už stahovalo po dvou minutách a setsakramentsky ji bolelo všechno v okruhu půl metru od pupíku, a tak smlouvala - že do jedenácti počkáme na sále, že po porodu pojedeme domů, že pojedeme rodit domů a bude nás mít na svědomí... což bylo doktorce jedno. Domů jsme nejeli, doma se narodit by bylo prima, ale to bychom byli museli doma rovnou zůstat a předem sjednanou porodní bábu zavolat, nejezdit se rozčilovat do Krče. A tak jsme v půl čtvrté vyrazili do Motola, aniž bychom tušili, jak to tam vypadá a jak to tam chodí a jak se tam vlastně dostat.

Tatínek šofér šikula koukl do automapy a do motolské nemocnice po krátkém bloudění pražskými tunely trefil. Byli tam docela milí zdravotníci, ale co naplat, než mě nechali klubat se ven, musela máma vyplnit všechny papíry, co vyplňovala kdysi v Krči, v Motole znova, znova se kroutit pod snímači monitoru, znova vyprávět svou rodinnou anamnézu cizí doktorce, zatímco táta - stejně jako celou dobu v Krči - seděl jak na trní v čekárně a nemohl dělat zoufale nic. Pak jsme se na chvíli přesunuli do přípravny a mamča se zašila do sprchového kouta a polévala mě teplou vodou, abych tolik nebolel. Po nějaké době - někdy mezi šestou a sedmou ráno - nás konečně vpustili na sál. Asi jsme minuli porodní pokoj se všemi těmi "vymoženostmi" pro "přirozené" porody, který tam prý je, a dokouleli se na klasický porodní sál s křesly oddělenými jen zdí. Zoufalé mámě už ale bylo leccos jedno - že se vedle v bolestech maminek klubou další děti, že se kolem motá spousta cizích lidí, že se nemá kam vrtnout jinam než na to křeslo... přesto ale nenechala doktory, aby se nás úplně zmocnili, a statečně odmítala léky proti bolesti i na urychlení a dýchala pomalu a zhluboka, ač ji napomínali, že dýchá úplně špatně. Znovu ji prý na 20 minut přišněrovali k monitoru a pak že už jí ty snímače nesundají, protože ukazuje nějaké divné hodnoty (na které ale nikdo nijak nereagoval, ani se nepokoušel umístit sondy tak, aby snímaly pořádně), což maminka odmítla, a tak se dozvěděla, že "ohrožuje svoje miminko". A protože v tu chvíli nebyla s to rozlišit, jestli je to informace nebo citové vydírání, špagáty na břiše si nechala, stejně si nebyla jistá, jestli by ji bolavé nohy unesly, kdyby z křesla zběhla, a stejně tam nebylo kde se trochu hýbat a pomoct mi tak ven. Trpělivě jsme si tam tak spolu trpěli a trpěli... a ono furt nic; hlavička se mi kdesi zasekla a všechna ta námaha a bolest šly naprázdno. Kdysi snad porodní báby uměly poradit, jak se natočit a jak se hýbat, aby ta kebule dorotovala, jak má; dnes ale mají doktoři lék na všechno a rovnou vyrukují s jakousi injekcí. Máma s ní nakonec souhlasila a za pár minut už jsem se sunul ven. A pěkně rychle, a když pak přišel vedoucí porodního sálu, pravil "proboha, co je tohle za díru, kdo to bude šít?" a díru sešil.

Narodil jsem se 22. ledna 2008 v 8:20. Maminka si vyžadonila, aby mě hned - ještě celého pokrčeného a zapatlaného, ale krásného - položili k ní na bříško, a řekla mi "vítej na světě, Jáchyme :o)". Pediatři mě ale brzy odnesli k tomu "zachraňování" (naměřili 52 centimetrů a 3670 gramů) a táta se bál jít se mnou, protože mámě vyhrožovali, že vykrvácí, ale to oni řekli jen tak, aby něco řekli na to, že zase odmítla umělý oxytocin, a tak přece šel a vzal si mě do náruče. Ani tam jsem si ale dlouho nepobyl a prý, aby mi nebyla zima, uložili mě v pleně do plastové krabice, kde mi bylo tuze smutno... Dali mě pak ještě na chvililinku k mámě, abych se přisál a mámino tělo vědělo, že je třeba zahájit mléčnou výrobu, a pak šup se mnou mezi ostatní prťata na novorozenecké oddělení a s mámou na šestinedělí. Tam ji všechny sestřičky s oblibou používaly jako odstrašující případ zastánkyně přirozeného porodu - kvůli poranění jí totiž doktoři naordinovali infuzi s antibiotiky, injekce proti trombóze, kapsle na zvýšení krvetvorby a kdovíco ještě. Marně se jim snažila vysvětlit, že kdyby mohl být porod přirozený úplně - kdyby mohl proběhnout někde v klidu bez exkurzí v několika porodnicích a papírování na příjmech, kdyby nebyla přivázaná ke křeslu, ale mohla se volně hýbat, a kdyby mě hned neodebrali do izolace jako nějakého nebezpečného delikventa - dopadlo by to mnohem líp, ba nádherně.

Máma byla tuze rozbolavělá, ale ještě týž den odpoledne přesvědčila sestry, že určitě neomdlí a že mě neupustí, a byl jsem jí svěřen, ovšem pod bedlivým dohledem. Musela mě vážit před a po každém kojení, nesměla si mě vzít k sobě do postele a nosit mě v náruči. Místo klidu potřebného na tvoření mléka tam vládl hrozný frmol a vždycky v nejnevhodnější chvíli přišla vizita. Mléčko se tvořilo pomalu a já byl hladový jak vlk, ztratil jsem "kritických" 10% porodní váhy a mladá doktorka s vážou tváří mamince vysvětlila, že mi hrozí bůhvíco a je třeba mě dokrmovat. A tak jsem dostal pár soust umělého mléka, ale jakmile bylo dost toho našeho, už mi ho máma necpala, a necpala mi ani to naše, když jsem nechtěl. Pročež jsme se 4. den, kdy jsme měli jít domů, od jiné, postarší doktorky dozvěděli, že jsem vypil málo a jak to, že jsem nebyl dokrmen, a že domů půjdeme, až se to krmení naučíme. To byla poslední kapka. Maminka už měla plné brýle tamního režimu, moc se těšila domů, kde bude klid, kde jí nebudou praskat stehy při každém výstupu na metr vysokou postel, kde bude táta k ruce. Sestry za ní chodily a říkaly "nebrečte, přijdete o mléko". Ale máma věděla, že přijde o mléko, pokud okamžitě nepůjdeme domů. Paní doktorka byla zatvrzelá a ještě docela hloupá, a když jí máma půl hodiny potupně brečela ve dveřích novorozeneckého oddělení, kladla jí dotazy ohledně počtu dětí a dosaženého vzdělání a lamentovala nad nezodpovědností dnešních matek. Nakonec nás domů pustila, ale to prý jen proto, aby už jí dala mamka pokoj.

Máma zavolala tátovi, aby pro nás přijel, sbalila si věci, oblékla mě a že teda jedeme domů. Jenomže propouštěcí zpráva pořád nějak nebyla hotová a my pěkně dlouho čekali na chodbě, já hladový jak smečka vlků, protože lehnout si a nakojit mě tam nebylo kde... (a sednout si mamka nemohla ještě asi měsíc). Nakonec jsem usnul a probudil se až doma a konečně se pořádně nadlábl :o). A pak už jsme byli konečně pořád spolu a tak to má být.

 

Jáchym

 
Copyright © 2018 pleskoti.cz - Designed & Developed by Templateworks